Kdo je Zdenka?

Jsem žena, která miluje tvoření, šití, západy slunce a brouzdání mokrou trávou.

Jsem máma, která se rozhodla žít v souladu s přírodou. Poslouchám svůj vnitřní hlas. Denně se učím a raduji za rozhodnutí, která chodí zevnitř.

KDO JE ZDENKA?

Pokud se mne zeptáte, kdo jsem a co mne baví. Odpovím Vám, že jsem především maminka tříleté princezny a že mne baví a naplňuje vše, co voní přírodou, tvořením a soběstačností

Pocházím z malebného kraje - Českého Švýcarska. Strávila jsem tam nádherné dětství a pubertu v zázemí lesácké rodiny. Letní brigády jsme se sestrou trávily v tátově polesí sázením stromů, asanací lesa (a pssst i sbíráním hub;)). Láska k přírodě v nás rostla sama.

Někde uvnitř věřím, že něco umět, není až tak o talentu a náhodě, ale o touze a píli chtít znát a poznávat. Dnes vděčím životu (a mámě), že mne naučili, že největší bohatství není to, co si koupíme, ale to, co se v životě naučíme. 

JAK JSEM ZAČALA ŠÍT...

Moje setkání s jehlou a nití zrežírovala úplně nevědomky naše babí. Každé prázdniny jsme za ní jezdili přes půlku republiky, abychom se navzájem dosyta užili. Babí nás ubytovávala jako vzácné hosty ve své ložnici a tam měla starý šlapací stroj. Takový ten zdobený, ten který vypráví.

Potajmu jsem na něm šlapala a představovala si, že šiji. Naprázdno. 

Když jsem trošku povyrostla, škemrala jsem, aby mne na něm babí naučila šít. Marně. Babí se bála mne pustit k tomu opravdickému, obrovskému, kovovému, šlapacímu stroji, co potichounku přede příběhy.

Ani se ji teď vlastně nedivím. Byla jsem dítě sotva povinné školní docházkou. A ani na šlapadlo jsem tenkrát pořádně nedosáhla. A možná babí jen usoudila, že ruční jehla se v mých malých ručičkách bude vyjímat více.

Od šití mne nic neodradilo, šila jsem ručně.
Co se dalo, rozstříhala jsem.
Co se dalo, sešila jsem.
Šití pro mne byl nekonečný svět fantazie a tvoření.

Hvězdy byly tenkrát v té nejlepší konstelaci, protože naše mamina se rozhodla koupit si šicí  stroj! To byla paráda! Do dnes jsem jí nesmírně vděčná, že do nás vkládala důvěru a hlubokou myšlenku, že se učíme pro sebe a dělat chyby je správné a přirozené.

A tak jsem se začala učit šít. Sama (a občas pod odborným dohledem naší babí). Začínala jsem s drobnostmi a nakonec jsem si ušila nejedny plesovky.

NA DLOUHÁ LÉTA JSEM STROJ ODLOŽILA

Studia mne zavedla do Prahy, studentský život zas ke konzumnímu života bytí. Vystudovala jsem vysokou školu. Zamilovala se. Vdala se. Přistavěli jsme dům. Budovala kariéru manažerky ve farmaceutické firmě. Žila spokojený život.

A pak, otěhotněla. Porodila. A vše se změnilo.

S příchodem dcerky se ve mne probrala touha proměnit konzumní způsob našeho života na život v souladu sám k sobě a k přírodě.

MATEŘSTVÍ JE NEJVĚTŠÍ KURZ OSOBNÍHO ROZVOJE

Když jsem otěhotněla, věděla jsem, že chci své dítko látkovat. Strávila jsem spoustu času zjišťováním, jaké plenky si pořídit, z jakých materiálů se dají vyrobit, jaké by měly mít rozměry. Chtěla jsem být připravená, co nejlépe.

Ve finále jsem vůbec nevěděla, co do výbavy pořídit. Byla jsem zmatená vlivem trhu a obrovské nabídky. Dlouho jsem přebírala a váhala. Nakonec jsem prostě „něco“ objednala a věřila, že se to nějak vyřeší samo.

Co bych tenkrát dala za příručku, která by mi dala základy. Nějak jsme prostě začali. 

Moc dlouho jsme se ale neradovali, lékaři nám na první kontrole kyčlí oznámili, že potřebujeme dávat široké balení.

Dysplasii bohužel máme v rodině a to byl pro mne velký strašák. Balili jsme o sto šest. Dokoupili hromady plen. Bála jsem se, že to nezvládnu...

Když dcerce byly 4 měsíce, VZDALA JSEM TO.

Odevzdaně jsme se zařadili do tábora jednorázovců. Látkové plenky sloužily jen k fixaci.

Cítila jsem vnitřní nesoulad. Vadila mi halda smradlavého odpadu a dennodenní vynášení koše. Konzumní způsob života s nedokončenou myšlenkou haldy nerozkladného odpadu. A přísloví: "Co oči nevidí, srdce nebolí". Nebyla náplast, která by hojila moje svědomí.

Přišla poslední kontrola kyčlí. Byly v pořádku!

Spadl mi obrovský kámen ze srdce!

Tohle období trvalo měsíc a půl. Poslední kapkou do poháru byl dcerky osypaný zadeček.

S radostí a s trochu pošátranou odvahou jsem se vrátila k látkovým plenkám. 

Oprášila jsem svůj šicí stroj a začala jsem šít dětské plenky. Vymýšlela střihy. Testovala na dcerce, na dětech kamarádek. Až nakonec vznikla značka Mámou Poprvé.

BYLA TO RADOST! VLASTNORUČNĚ UŠITÉ PLENKY S LÁSKOU A PŘÍBĚHEM. CO HEZČÍHO MŮŽE MÁMA SVÉ DCEŘI DÁT?

Bavilo mě, že jsem už nemusela řešit haldy odpadů. „Nakupovala“ jsem plenky, když jsme spaly, couraly se na procházkách, nebo si hrály.

Díky tomu, že jsem si plenky šila, volila jsem vhodné kombinace materiálů. Našla systém, kdy mi látkování zabralo 15 - 20 minut za 3 dny prádla. Látkování nás nakonec doprovázelo i na cestách a dovolených. 

Na nočník dcerka začala chodit, když ji nebyl ani rok a půl. První odplenkování proběhlo krátce po druhém roce a definitivně ve 2,5 letech.

Jsem šťastná, že jsem zvolila cestu látkování a na vlastní kůži zjistila, že to může být hračka.

Dnes se usmívám předsudkům, jak je látkování náročné. Náročnost je jen závan vzpomínek ve vyprávění našich babiček.

Neskončilo to u plenek. Postupem času vznikly i látkové vložky, tamponky, ubrousky. Vyměnila jsem vše jednorázové za znovupoužitelné a touto cestou kráčím dál a objevuju nové obzory.

Šití je pro mne seberealizací, relaxací a nekonečnou vděčností sama sobě.

Mým posláním je inspirovat další ženy, ukazovat jim cestu radosti, svobody a soběstačnosti z vlastnoruční tvorby.

S úsměvem na rtu,

Vaše