Kdo je Zdenka?

Jsem žena, která miluje tvoření, šití, západy slunce a brouzdání mokrou trávou.

Jsem máma, která se rozhodla žít v souladu s přírodou. Poslouchám svůj vnitřní hlas. Denně se učím a raduji za rozhodnutí, která chodí zevnitř.

KDO JE ZDENKA?

Pokud se mne zeptáte, kdo jsem a co mne baví. Odpovím Vám, že jsem především maminka jedné princezny a jednoho prince a že mne baví a naplňuje vše, co voní přírodou, tvořením a vede k soběstačnosti

Pocházím z malebného kraje - Českého Švýcarska. Strávila jsem tam nádherné dětství a pubertu v zázemí lesácké rodiny. Letní brigády jsme se sestrou trávily v tátově polesí sázením stromů, asanací lesa (a pssst i sbíráním hub;)). Láska k přírodě naše srdce omotala silnými kořeny.

Někde uvnitř věřím, že něco umět, není až tak o talentu a náhodě, ale o touze a píli chtít znát a poznávat. Dnes vděčím životu (a mámě), že mne naučily, že největší bohatství není to, co si koupíme, ale to, co se v životě naučíme. 

JAK JSEM ZAČALA ŠÍT...

Moje setkání s jehlou a nití zrežírovala úplně nevědomky naše babí. Každé prázdniny jsme za ní jezdili přes půlku republiky, abychom se navzájem dosyta užili. Babí nás ubytovávala jako vzácné hosty ve své ložnici a tam měla starý šlapací stroj. Takový ten zdobený, ten který vypráví.

Potajmu jsem na něm šlapala a představovala si, že šiji. Naprázdno. 

Když jsem trošku povyrostla, škemrala jsem, aby mne na něm naučila šít. Marně. Babí se bála mne pustit k tomu opravdickému, obrovskému, kovovému, šlapacímu stroji, co potichounku přede příběhy.

Ani se ji teď vlastně nedivím. Byla jsem dítě sotva povinné školní docházkou. A ani na šlapadlo jsem tenkrát pořádně nedosáhla. A možná babí jen usoudila, že ruční jehla se v mých malých ručičkách bude vyjímat lépe.

Od šití mne nic neodradilo, šila jsem ručně.
Co se dalo, rozstříhala jsem.
Co se dalo, sešila jsem.
Šití pro mne byl nekonečný svět fantazie a tvoření.

Hvězdy byly tenkrát v té nejlepší konstelaci, protože si naše mamina pořídila šicí stroj. To byla paráda! Do dnes jsem jí nesmírně vděčná, že do nás vkládala důvěru a hlubokou myšlenku, že se učíme pro sebe a dělat chyby je přirozené a součástí procesu.

A tak jsem začala šít. Učila jsem se sama (a občas pod odborným dohledem naší babí samozřejmě). Nejdříve vznikaly drobnosti a nakonec jsem si ušila nejedny plesovky.

NA DLOUHÁ LÉTA JSEM STROJ ODLOŽILA

Studia mne zavedla do Prahy, studentský život zas ke konzumnímu života bytí. Vystudovala jsem vysokou školu. Zamilovala se. Vdala se. Přistavěli jsme dům. Budovala kariéru manažerky ve farmaceutické firmě. Žila spokojený život.

A pak, otěhotněla. Porodila. A vše se změnilo.

S příchodem dcerky se ve mne probrala touha proměnit konzumní způsob našeho života na život v souladu sám k sobě a k přírodě.

MATEŘSTVÍ JE NEJVĚTŠÍ KURZ OSOBNÍHO ROZVOJE

Když jsem otěhotněla, věděla jsem, že chci své dítko látkovat. Strávila jsem spoustu času zjišťováním, jaké plenky si pořídit, z jakých materiálů se dají vyrobit, jaké by měly mít rozměry. Asi jako každá nastávající maminka, jsem chtěla mít vše připravené a samozřejmě, co nejlépe.

Ve finále jsem vůbec nevěděla, co do výbavy pořídit. Byla jsem zmatená a omámená obrovskou nabídkou trhu. Nakonec jsem prostě „něco“ objednala a věřila, že se to nějak vyřeší samo.

Co bych tenkrát dala za příručku, která by mi dala základy.

Po první kontrole kyčlí nám oznámili, že potřebujeme dávat široké balení. Dysplasii máme v rodině a to byl pro mne velký strašák. Balili jsme o sto šest. Dokoupili hromady plen. 

Když dcerce byly 4 měsíce, látkování jsem VZDALA.

Zařadila se do tábora jednorázovců a látkovky sloužily jen k fixaci.

Cítila jsem vnitřní nesoulad. Vadila mi halda smradlavého odpadu a dennodenní vynášení koše. Konzumní způsob života s nedokončenou myšlenkou haldy nerozkladného odpadu. A přísloví: "Co oči nevidí, srdce nebolí", nebyla zrovna náplast, která by hojila moje svědomí.

Přísloví, že zem jsme nezdědili, ale půjčujeme si ji od svých dětí, mi čím dál tím víc, dávalo smysl.

Pochopila jsem, že ten kousek práce navíc s látkovými plenkami stojí za to. Že ten kousek práce je prospěšný nejen pro naše děti.

Přišla poslední kontrola. Kyčle byly v pořádku! Nesmírně se nám ulevilo a s radostí jsme se vrátili k látkovým plenkám. 

Oprášila jsem šicí stroj a začala látkové plenky šít. Vymýšlela střihy. Testovala na dcerce, na dětech kamarádek. Až nakonec vznikl projekt Mámou Poprvé.

A neskončilo to jen u plenek a u šití.

Snažím se v naší domácnosti minimalizovat jednorázové věci a nahrazovat je znovupoužitelnými. Je to proces, stále objevuju nové obzory. Spoustu návodů (nejen) o šití a inspirací naleznete na mém blogu a v e-boocích.

Soběstačnost pro mě vždy byla určitým měřítkem svobody. Roztáhněte křídla a leťte se mnou 🙂

 

S úsměvem na rtu,

Vaše