Příběh mého prvního porodu

Milí budoucí maminky,

sdílím svůj příběh porodu, protože s velkou pravděpodobností ve vás hlodá taky kousek nervozity a těšení zároveň. Je to naprosto normální.

Zároveň je i naprosto normální, že se objevují strašáci. V rozmanitých podobách. Strach náš nejstarší a nejhorší nepřítel. Má své opodstatnění, ale v případě vykročení do neznámých vod, může nebírat větších rozměrů než stín při zapadajícím slunci.

Nejnáročnější jsou v podobě žen, které svůj příběh přetavily do hororové podoby.

Nechci rozhodně tvrdit, že se nedějí těžké porody. Dějí. Podle mne je ale důležité, aby maminky byly seznámeny s fakty a možnostmi, které člověku pomohou zachovat rozum a ne s dramatickým představením hodným stand-upu.

Já na svůj porod vzpomínám s láskou, i přestože tam byly nějaké komplikace. A pevně věřím, že většina maminek taktéž. 

Prosím, pokud vás vaše okolí děsí svými zážitky z porodu, neposlouchejte je, vnímejte je pouze jako jejich zkušenost. 

 

Věřím a důvěřuji svému tělu.

​​Když se dcerka měla narodit, měla jsem načtené o porodu snad vše. Shlédnutá všemožná videa alternativních porodů. Zabalé 3 tašky ​​do porodnice. Byla jsem připravená na hodiny funění, na fázi 5 cm, která je údajně nejdelší (nebyla). Na nástřih, kterého jsem se bála jak čert kříže. Na případný císařský řez…

A pevně jsem věřila, že to zvládnu.

Všechno přišlo strašně rychle. Čtrnáct dní před termínem mi v půl osmé ráno při čůrání praskla voda. Byla jsem dost vyděšená: „To už neudržím vlastní moč?!?!“

Pak mi to došlo. Ještě hluboce oddechujícího manžela jsem vytáhla z postele se slovy: „Lásko, vstávej, praskla mi voda.“ Jsem Rh negativní a doporučení znělo, frčet do porodnice hned.

Cesta do porodnice byla bezbolestná – bez kontrakcí, plná nervozity a těšení zároveň. Nervozity z očekávání, co přijde – jak moc bude porod bolet? Narodí se malá dnes? Těšení skýtalo hezčí myšlenky. Jaké asi bude mít vlásky? Bude mít vůbec nějaké? Jakou bude mít pusinku, ručičky?… Těšení se střídalo s nervozitou, kterou utěšoval můj muž.

Po příjezdu do porodnice jsem si moc přála, aby mi řekli: „Maminko, už se otvíráte…“.

Opak byl pravdou, oznámili mi, že jsem otevřená na 1 cm, ale že pravděpodobně dnes porodím. Umístili mne na pokoj a zanedlouho přišly kontrakce po 5 minutách. Porod nabral na obrátkách. Všechno šlo hladce.

Měla jsem okolo sebe úžasné lidi. Pouze pro porodní asistentku jsem byla tou jednou z „mnoha“. Netrápila jsem se tím. Přijala jsem ji takovou jaké je a odpustila ji. Nechtěla jsem se nechat vykolejit. Tohle je můj den a můj porod.

Všechno okolo bylo totiž skvělé. Můj úžasný manžel mi pomáhal a podporoval mne každičkou minutu. Věděl, kdy má mlčet, kdy má mluvit a kdy mne obejmout a držet v náručí.

Julinka se narodila ve 14:02. 

 

Porod je transformací, jak se rodí dítě, rodím se i já matkou.

Zvládli jsme to! Byla jsem nadšená, hrdá, unavená, ale vlastně vůbec ne vyčerpaná. Cloumal se mnou koktejl emocí a hormonů. 

Neskutečně jsem si vážila svého těla. Narodila se nám dcera a já se stala matkou. Dostala jsem titul, který je na světě nejvzácnější.

 

Tělo má velkou moc sebeuzdravení.

Během porodu nastaly nějaké komplice, ale naštěstí i tak proběhl fyziologicky. Malá šla na svět abnormální rotací. Nedorotovala a do porodních cest se drala nejširší částí hlavy. Po narození měla šišatou hlavu jak mimozemšťan.

Z toho důvodu byl potřeba nástřih a ještě došlo k natržení. Upřímně, ani o jednom jsem nevěděla. Došlo mi to, až když jsem tlačila, věděla jsem, že jsem byla skromnějších rozměrů. Za zmínku stojí i to, že během tlačení veškeré bolesti doprovázené kontrakcemi zmizely.

Byla jsem štěstím bez sebe a plakala jsem radostí, když mi malou dali do náručí – ten malinký, v klidu oddechující, spokojený uzlíček.

Tělo je úžasné a mocné. Poporodní poranění byla veliká, dát je do pořádku trvalo asi hodinu. Dát se „zpátky do kupy“ se zrcadlilo v daleko větším časovém horizontu. Nicméně ty šouravé procházky měly něco do sebe.

 

Nelpět na věcech a přijímat je, tak jak přicházejí.

Byl to krásný porod. Samozřejmě mne napadala a když se někdo teď zeptá, tak i stále napadají pochybení, čemu všemu šlo a nešlo předejít. Zpátky čas nevezmu. Mohu se od toho jen odrazit jako od skokanského můstku a skočit dál, hlouš.

 

Každá žena si svojí životní lásku porodí sama.

Možná vám můj příběh zní až moc růžově a vás teď napadá otázka:

„Co, když….?“

„Co když můj manžel nestihne do porodnice přijet?“

„Co když chytnu nepříjemného doktora, asistentku?“

Otázek „Co když…?“ může být nespočet.

Strach je náš odvěký nepřítel a hnací motor zároveň. Spoustu času promarníme přemýšlením nad tím, „co kdyby“ a kolik se jich ve skutečnosti opravdu stane?

Důležité je, věřit sama sobě. Víra je v nás. Byl nám dán dar obrovské síly, přivést na svět nový život. Tělo se po porodu zotaví a vy budete mít ten největší poklad na světě.

Já na svůj porod, svoje zrození matky, vzpomínám s láskou.

Na závěr si dovolím citovat řádky z knihy Slepičí polévka pro matku a dceru, které se mnou zarezonovaly jako zemětřesení a vyhrkly slzy do očí:

„Moje první dítě, dcera, se narodila 27. července 2000 a já zjistila, že jsem na ni absolutně nepřipravená. Původně jsem věřila, že mě její narození nemůže zaskočit. Prostudovala jsem si knihy a články týkající se porodu a péče o dítě. Nakoupila jsem všechno, co jsem měla na seznamu. Dětský pokoj byl zařízený, manžel netrpělivě čekal, kdy dítě přijde. Počítala jsem s probdělými nocemi, nekonečným přebalováním, bolavými bradavkami, pláčem (jejím i svým) a pocity, že nic nezvládám. Neděsila jsem se ani vyhlídky na sedací koupele a hemoroidy.

Nebyla jsem však připravená na to, že od okamžiku dcerčina narození se svět změní od základu. Nečekala jsem, že pouhá tíha lásky k ní mě denně rozbrečí. Netušila jsem, že pro slzy nedozpívám svou první ukolébavku. Nevěděla jsem, že svět mi náhle bude připadat neuvěřitelně krásný a nevýslovně děsivý. Neměla jsem ponětí, že ve mně vznikne úplně nový vesmír jenom proto, aby se do mne všechna ta láska vůbec vešla…“

Ano ten vesmír, nekonečný láskyplný vesmír… 🙂

S láskou,

Vaše

Jsem máma 2 dětí, která díky šití nachází cestu k vlastní soběstačnosti. Jsem autorkou projektu "Mámou poprvé" a e-booků "Průvodce světem látkování" a "Ušijte si látkové vložky, 10 krát jinak" . Pomáhám maminkám začít s látkováním. Ukazuju jim, jak skrze tvoření a šití, mohou najít cestu k vlastní soběstačnosti a cítit se svobodné a nezávislé. Můj příběh si můžete přečíst zde.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.